Obsah
- Nejstarší zprávy
- Nedvědická privilegia
- Zřízení nedvědické z roku 1538
- Hrdelní soud městečka Nedvědice
- Poddanské povinnosti
- Pernštejn a Nedvědice v letech třicetileté války
- Nedvědické železárny
- Hospodářství městečka
- Řemesla a průmysl
Nejstarší zprávy
Nejstarší písemná zpráva o Nedvědici pochází až z roku 1350. Je zapsána v zemských deskách brněnských a prokazuje, že Filip mladší z Pernštejna potvrdil Jimramovi z Pernštejna držbu částí několika vesnic pernštejnského panství, mezi nimi i třetinu vsi Nedvědice. Šlo o období, kdy pernštejnské panství bylo rozdrobeno mezi členy značně rozvětveného rodu. Zmínění Filip a Jimram byli s největší pravděpodobností členové jakubovské linie pernštejnského rodu, která mizí z dějin v první polovině 15. století. Zápis dokazuje, že Nedvědice byla od svého založení součástí pernštejnského panství, k době jejího založení však neříká vůbec nic. Musíme se tedy porozhlédnout po nejstaších dokladech o ostatních vesnicích této oblasti.
Kolonizace oblasti kolem Nedvědice byla zahájena v první polovině 13. století. Z roku 1231 pochází nejstarší písemná zpráva o klášteru v Doubravníku, která zahajuje řadu informací o sídlištích, zakládaných kolem a severně od Doubravníka v povodí střední Svratky. Již v roce 1235 jsou mezi vesnicemi, z nichž přicházely užitky do kláštera, uvedeny nedaleké vsi Maňová, Klokočí a Rakovec a záhy zaniklá ves Bořihněv, situovaná do míst pozdějšího bořinovského dvora. Pokud je lokace správná, není v tomto roce vyloučeno osídlení ani v místech současné Nedvědice. Na zprávy o dalších lokalitách této oblasti však musíme čekat až do roku 1285, kdy je doložen hrad Pernštejn, Černvír, podle něhož se psal šlechtic Milko, Olší, jehož kostelní podací obdržel v tomto roce doubravnický klášter, a farní vsi Štěpánov, Rozsochy a Bohdalov, jejichž faráři jsou v listině jako svědci.
O Nedvědici můžeme předpokládat, že vznikla jako podhradí sídla pernštejnských pánů, že tedy určitě existovala v roce 1285, kdy je po prvé v písemných pramenech uváděn Pernštejn, i když si na nejstarší písemnou zprávu musela ještě dlouho čekat. V zemskodeskovním zápise z roku 1350 jsou pak spolu s Nedvědicí uváděny Jámy (zaniklá ves v místech pozdějšího dvora Mansberk), Bor, Býšovec, a od těchto osad značně vzdálené Pavlovice (Jimramovské) a Daňkovice. Jako farní ves je Nedvědice uvedena na samém počátku 15. století – v roce 1401.
Nedvědická privilegia
Nejstarším vrchnostenským privilegiem, uděleným městečku Nedvědici a okolním vesnicím je listina Viléma a Vratislava z Pernštejna ze 3. ledna 1482, kterou získala Nedvědice právo odúmrti. Znamená to, že poddaní z Nedvědice a okolních vesnic měli od tohoto data právo volně odkázat svůj majetek, který dosud v případě úmrtí majitele bez přímých dědiců padl na vrchnost. V listině, kterou ve stejném znění obdrželo současně městečko Doubravník s okolními vesnicemi, ves Štěpánov se svým okolím a další městečka a vesnice rozrůstajícího se panství Viléma z Pernštejna, se říká, že „majitelé panství propouští právo odúmrti, aby se poddaní mohli lépe živiti a jiní cizí pod nás se táhnouti“. Zároveň jsou však v ní kladeny určité podmínky. Tak odporučí-li poddaný statek příbuzným z jiné vesnice, jsou tito povinni „v tom a při tom statku na našem panství a v té dědině živiti se a pod námi býti, jinam statkem tím nehýbaje.“ Kdyby vdova, vlastnící statek, „neslušně živa byla, mrhajíc nebo mrhati chtějíc ten statek“, má o jeho dalším vlastníku rozhodnout pán.
V listině je již Nedvědice nazvána městečkem. Kdy se stala městečkem není bohužel známo, listina o případném povýšení mezi městečka se nedochovala a zřejmě ani nebyla vydána. Městečkem byla Nedvědice uznávána zřejmě záhy po spojení vsi v rukou jednoho z pernštejnských pánů po jejím rozdělení v polovině 14. století. Charakter městečka, jako jakési řemeslné zázemí hradu, měla asi od vybudování hradu a vzniku osady pod hradem.
Druhé známé privilegium dostala Nedvědice a šest okolních vesnic od stejných pánů – Viléma a Vratislava z Pernštejna, dne 3. října 1487. Bylo to osvobození od hlásné služby na hradě Pernštejně, kterou museli dosud jako robotu ke hradu vykonávat.
Dne 19. září 1500 dostala městečka Doubravník a Nedvědice a řada vesnic pernštejnského panství další úlevu – osvobození od šenkování panského vína. Vydavatelem tohoto privilegia byl pouze Vilém z Pernštejna, neboť jeho bratr Vratislav 16. ledna 1496 zemřel. Nikdo z dalších Vilémových bratrů a příbuzných se zřejmě posledního desetiletí 15. století nedočkal a Vilém se tak stal jediným majitelem celého panství. V listině z roku 1500 se praví: „I myslíce na to, kudy bychom jim takové poddanosti povolné milosti naší nahradili, obtížnost, která jest lidem našim k veliké překážce, což se vín našich dotýče, které jsme jim dávali k šenkování. Protož pro polehčení lidí našich ty všecky vinné šenky sňali jsme.“
Poslední pernštejnské privilegium Nedvědici vydal Vilémův pravnuk Jan z Pernštejna i jménem svého bratra Maxmiliána 23. listopadu 1589. Bylo to privilegium nejdůležitější – osvobození od robot za roční plat 12 zlatých, splatný ve dvou termínech – na sv. Jiří a na sv. Václava. Nedvědice se dočkala této svobody v době úpadku slávy pernštejnského rodu, v době, kdy Jan z Pernštejna (30.7.1561 – 30.9.1597) postupně odprodával zděděné statky, až byl v roce 1596 nucen prodat i původní rodové panství.
Z dalších majitelů pernštejnského panství potvrdil Nedvědici osvobození od hlásek a robot až 1. srpna 1629 Kryštof Pavel z Lichtenštejna-Kastelkornu, který se stal majitelem panství sňatkem s vdovou po Adamu Lickovi z Rýznburka Esterou, rozenou Žejdlicovnou ze Šenfeldu. Roční plat za osvobození od robot zvýšil na 18 zl. a potvrdil Nedvědici právo prodeje soli. Výtěžek z obchodu se solí však asi městečko užívalo již v druhé polovině 16. století.
Kryštof Pavel z Lichtenštejna potvrdil Nedvědici osvobození od robot znovu 8. května 1642, stanovil však povinnost jednoho dne roboty při sklizni žita a jednoho dne při sklizni pšenice v bořinovském dvoře. Kromě toho stanovil některé povinnosti, které měli nedvědičtí osadníci vykonávat za plat.
Všechna další privilegia, uložená dnes ve Státním okresním archivu ve Žďáru nad Sázavou, vydal panovník a obsahem všech je povolení trhů. Dne 12. února 1671 udělil císař Leopold městečku tři trhy výroční a týdenní trh každou sobotu. Císař Karel VI. povolil 7. září 1713 konat koňské trhy po trzích výročních, císařovna Marie Terezie 21. září 1747, Josef II. 6. února 1783 a František I. 10. srpna 1792 potvrdil tato dvě privilegia i listinu Kryštofa Pavla z Lichtenštejna-Kastelkornu z roku 1642. Konečně 10. května 1828 potvrdil císař František I. konání zmíněných tří výročních trhů, přidal čtvrtý trh a povolil konání trhů dobytčích.
Potvrzování starších privilegií nově nastoupivším panovníkem se stalo do nástupu Marie Terezie na trůn pravidlem a přinášelo vídeňskému dvoru určité příjmy. V obecních účtech městečka Nedvědice se však dochoval jen záznam o poplatku za Leopoldovo privilegium z roku 1671. Stálo nedvědickou obecní pokladnu 60 zlatých.
Po formální stránce byla privilegia psána na pergamenu, starší formou listiny, v privilegiích Marie Terezie a Josefa II. jsou potvrzovaná starší privilegia doslovně opsána a celé privilegium tak muselo dostat formu v aksamitu svázané knihy. Až privilegium Františka I. se vrací k původní podobě pergamenové listiny, která texty původních obdarování neopisuje. Vrchnostenská privilegia byla psána česky, panovnická německy.
Zřízení nedvědické z roku 1538
Velmi cenný pohled do života městečka v první polovině 15. století poskytuje obecní řád, vydaný synem Viléma z Pernštejna Janem (14.11.1487 – 8.9.1548) v roce 1538. Jako důvod vydání obecního zřízení Jan z Pernštejna uvádí, že v Nedvědici dosazuje radu – hospodáře městečka a starší, ti však neplní své úkoly a přenášejí je na vrchnostenské úředníky. Proto vydává obecní řád, pověřuje hospodáře městečka jeho plněním a hrozí přísnými tresty všem, kdo nebudou plnit jeho jednotlivé body.Hlavním úkolem hospodáře městečka bylo zamezení všeho neřádstva, cizoložství a obžerství. Dalších 17 bodů řádu se týkalo pořádku práva vaření piva, které bylo hlavním zdrojem městských financí. Podrobně byl stanoven nejen způsob vaření piva, ale i mletí a připravování sladu a šenkování. Výslovně se praví, že v Nedvědici „mimo jiná městečka piva dobrá se vařiti mohou“. Za špatné pivo i za špatné míry stejně jako za neplnění dalších bodů řádu byly stanoveny přísné tresty.
Dále si řád všímá povinností mlynářů spravedlivě mlít, pekařů péci dostatečně velké chleby, řezníků, kolářů a dalších řemesel, která nejsou sdružena v ceších, odvádět dobrou práci. Také při šenkování vína nesměl být nikdo šizen. Krejčí a ševci se měli přesně řídit svými cechovními řády.
Řád též zakázal obyvatelům městečka přijímat do podružství přespolní lidi. Několik bodů bylo věnováno protipožární ochraně. Představení městečka museli dohlížet an správnost měr a vah a také správně podle řádu vybírat pokuty, přísně sledovat zákaz nočního vysedávání, bitek a také nošení zbraní.
Poslední body řádu navazovaly na osvobození od odúmrti – moderně řečeno byly věnovány nespornému soudnictví. Řád totiž zakazoval prodávat statky a na nich upsané pohledávky, stanovil způsob uzavírání posledních vůlí a stanovil normy péče o sirotky.
Hospodář a představení městečka odpovídali za řádné vedení obecních účtů a měli se vyvarovat zbytečných útrat.
Obecní řád Jana z Pernštejna platil více než století, beze změny byl obnoven ještě v roce 1660. Až v roce 1710 ho zřejmě nahradil nový obecní řád Františka ze Štokhamru pro všechny vesnice i městečka pernštejnského panství.
Hrdelní soud městečka Nedvědice
Obecní řád z roku 1538 uložil představeným městečka zamezit různým zlořádům, bitkám a nošení zbraní, nezmiňuje se však o významné kompetenci, kterou se nedvědické městská rada honosila. Byla to hrdelní pravomoc, kterou vrchnost městečku zřejmě povolila bez jakéhokoliv písemného stvrzení někdy v druhé polovině 16. století. Nešlo o úplnou hrdelní kompetenci, nedvědičtí představení působili pouze jako jakýsi vyšetřovací soud, v závěrečné části pak jako orgán výkonný. O naučení, tedy o vydání rozsudku, se obraceli do sousedního městečka Doubravníka, Doubravník postoupil žádost do Tišnova a Tišnov k vrchnímu právu ve městě Brně. Z Brna pak putoval ortel stejnou cestou do Nedvědice.
Nejstarším dokladem nedvědického hrdelního práva je záznam, že v roce 1576 požádali pernštejnští úředníci, aby se k útrpnému výslechu zločince, souzeného v Bystřici nad Pernštejnem, dostavili jako „právo hraničné“ představení městeček Nového Města na Moravě, Doubravníka a Nedvědice. Z let 1592 a 1595 se pak dochovaly doklady o dvou v Nedvědici projednávaných hrdelních procesech. První spor byl zahájen zasedáním na nedvědické radnici 11. dubna 1592. Nedvědický rychtář Mikuláš Konývka zde žaloval Johanu, dceru již zemřelého Jana Valíška ze Smrčku, a obvinil ji z cizoložství a ze zabití novorozeněte. Obviněná se hájila tím, že se smilného skutku dopustila z nerozumu a mladosti, o plod pak přišla ve dvoře pod Pernštejnem, když spadla z pavlače. Písemně sepsaná žaloba i odpověď obviněné byly zpečetěny nedvědickou pečetí a společně se správními poplatky putovaly do Doubravníka.
Doubravničtí odeslali všechna akta spolu se svým přípisem do Tišnova, Tišnovští 14. dubna vrchnímu právu do Brna. Brněnský ortel se bohužel nedochoval.
Za tři roky na to – v dubnu 1595, stanul před nedvědickým hrdelním soudem korouženský soused Ondřej Šalamachna, aby žaloval svého služebníka Jana Kordíka z Hlubokého pro krádež. Výsledek procesu rovněž neznáme, podle tehdejších měřítek byl však asi obviněný tázán mistrem popravčím a po útrpném výslechu nejspíše skončil na šibenici. Jiný hrdelní soud probíhal v Nedvědici 29. února 1664. Nedvědičtí tehdy žádali doubravnickou radu o vyslání tří osob „ku pomoci a procedírování“ delikventa. V roce 1672 si Nedvědičtí stavěli nový pranýř. Zdá se tedy, že jejich hrdelní kompetence ještě – i když asi v poněkud pozměněné podobě, existovala. Brzy na to však musel soud zaniknout, neboť v seznamu moravských hrdelních soudů, pořízeném počátkem 18. století, není uveden.
Podle dvou doložených případů tvořily obvod nedvědického hrdelního soudu asi vesnice nedvědické rychty (vedle městečka Nedvědice vsi Chlébské, Skorotice a Smrček), rychty štěpánovské (městečko Štěpánov a vsi Borovec, Čtyři Dvory, Kobylnice, Koroužné, Švařec a Vrtěříž), s největší pravděpodobností též ves- nice ujčovské rychty (Ujčov, Dolní a Horní Čepí, Kovářová, Lískovec a Olešnička) a asi též rychty kozlovské (Kozlov, Hrdá Ves, Lesoňovice a Pivonice). Ostatní vesnice pernštejnského panství náležely přímo k hrdelnímu soudu v Doubravníku.
I po zániku nedvědického hrdelního soudu ho i nadále připomínal název vršku Šibeník.
Poddanské povinnosti
Povinnosti usedlíků na pernštejnském panství k vrchnosti zachytil urbář, hlásící se k roku 1582, nezachycující však robotní povinnosti nedvědických usedlíků, vykoupené 23. listopadu 1589. Před rokem 1487 byli nedvědičtí usedlíci povinni hlásnou službou na hradě Pernštejně. Každý rok dávali na hrad jednoho hlásného. Této povinnosti se zbavili 3. října 1487. Ostatní robotní povinnosti jim zůstaly až do roku 1589. Je pravděpodobné, že dva sedláci na celolánových gruntech i devět uselíků na půllánech měli asi předepsány nejméně dva dny koňské roboty – orání, vyvážení hnoje, svážení sena, obilí a dříví. Všichni včetně sedmnácti podsedků byli asi povinni pěšími robotami – 1 den žít, 1 den vázat obilí, 1 den síci kosou hrabičnou, 1 den kosou travnou, 1 den sekat dříví, 1 den hrabat a obracet seno, 1 den plet ve vrchnostenských zahradách a 1 den ukládat obilí ve stodolách.
Tyto roboty byly v roce 1589 zaměněny za roční plat 12 zlatých, zvýšený v roce 1629 na 18 zlatých. Od roku 1842 se pak nedvědičtí usedlíci zavázali k dvoudenní robotě při sklizni žita a pšenice v bořinovském dvoře. Osvobození od robot se také nevztahovalo na skládání vína do zámeckých sklepů, kdykoliv to vrchnost potřebovala.
Z usedlostí a k nim patřících pozemků, i z některých dalších pozemků – luk, pastvin, kopanin, platili usedlíci pevně stanovený plat. Z podsedku to byly většinou 4 groše, z větších usedlostí byl poplatek vyšší, vyšší byly i poplatky z pozemků, původně k usedlosti nepatřících, především z kopanin. Tyto platy činily z Nedvědice dohromady 34 zl. 11 gr. ročně. Dále podsedci dávali ročně vrchnosti 3 slepice a 16 vajec, sedláci 4-6 slepic a 24-40 vajec. Celkem to bylo ročně 96 slepic a 604 vajec.
13 grošů dostávala vrchnost ročně od řezníků z nedvědických masných krámů a 2 zl. vynášelo kostelní podací. Mlynář měl původně dát zbrojního koně do vozu, pokud vrchnost strojila vojsko do polního tažení. Později místo této povinnosti platil ročně 45 gr. Z radnice platila obec 1 zl. 19 gr. V roce 1627 byla u Klečan postavena valcha, z níž šel vrchnosti plat 6 gr. 1 d. za postavu sukna. Celkový příjem vrchnosti tak koncem 16. století řinil 41 zl. 18 1/2 gr., v letech 1637-1638 pak 60 zl. 22 gr. 3 1/2 d.
V bezprostřední blízkosti Nedvědice byly tři vrchnostenské dvory – pod hradem, v Klečanech a v Bořinově. Z nich nejvýnosnější byl bořinovský, klečanský se rozrostl v roce 1612, kdy vrchnost vykoupila ke dvoru dosavadních 7 poddanských usedlostí.
Pernštejn a Nedvědice v letech třicetileté války
Do dějin třicetileté války vešla mimo jiné události i úspěšná obrana hradu Pernštejna před Švédy ve čtrnáctidenním boji od 7. do 21. května 1645. Téměř 6000 švédských vojáků dorazilo do Nedvědice od Brna, které obléhala hlavní část švédského vojska, 7. května. Švédové obsadili rozšířený dvůr v Klečanech a zahájili obléhání hradu, jehož stočlenná posádka s malým počtem vojáků z císařských oddílů se jim postavila na odpor. Nepomohlo vyjednávání ani hrozby, neúspěšný byl i první útok. Hradní posádce se dokonce podařil výpad, při kterém byla část útočníků zajata. Dne 12. května přivezli Švédové děla a začali hrad odstřelovat. Celkem prý padlo 390 ran. Střely poškodily střechy i zdivo, posádka však odolala. 21. května Švédové od hradu odtáhli a více se v okolí neukázali.
Obranu hradu vedl regent pernštejnského panství Mikuláš Fleišinger, někdy psaný též Fleškin, z Auerspachu, pocházející z Malé Losenice na polenském panství. Do šlechtického stavu s přídomkem z Auerspachu byl Mikuláš Fleišinger povýšen 31. května 1624. Na pernštejnské panství přišel asi již ve dvacátých letech, neboť od roku 1628 splácel dům, který koupil v Nedvědici. Pernštejnským úředníkem byl již v roce 1635.
Po úspěšné obraně Pernštejna koupil Mikuláš Fleišinger svobodný dům v Pohořelicích, jeho otec Mikuláš zemřel před rokem 1649, matka ve svobodném domě v Nedvědici 5. června 1658. Podle záznamů v matrikách byl Mikuláš třikrát ženatý. Regentem pernštejnského panství byl ještě v roce 1669, brzy na to zřejmě zemřel. Jeho nedvědický dům byl prodán v roce 1671, dvůr v Pohořelicích prodala vdova Voršila v roce 1673.
O potomcích Mikuláše Fleišingera nemáme žádné zprávy. Na pernštejnské panství s ním společně s matkou přišli i sourozenci. Sestra Markéta bydlela ve Smrčku, provdala se však mimo panství. Zato bratr Jiří se usadil v Nedvědici, když se 5. února 1649 oženil s Esterou, dcerou nedvědického měšťana a hamerníka Jana Skrbného. Matriky ho uvádí do roku 1681. Sestra Alžběta se provdala za mistra nedvědického hamru Samuela Sýse. Zatímco Mikulášův rod pravděpodobně zanikl, rod jeho bratra Jiřího se zřejmě na pernštejnském panství rozšířil a udržel až do současnosti.
Uhájení hradu před švédskou přesilou pozvedlo značně prestiž Pernštejna. Krutě však na oněch 14 dní doplatilo městečko Nedvědice. Na konci 16. století, když Jan z Pernštejna prodával panství Pavlovi Katharynovi z Katharu, byly v městečku dva celolánové a devět pololánových gruntů. Podle lánského rejstříku z roku 1675 byly pak v městečku jen 3 grunty a 23 domků bez půdy. Největší grunt v rozsahu 21 a půl měřice vlastnil bratr pernštejnského hejtmana Jiří Fleišinger, který jej po roce 1657 koupil od tchána Jana Skrbného. Další grunt, původně zvaný Šipkovský, o rozloze 17 a půl měřice, držel Michal Schütz, grunt vdovy Běhavkové o rozloze 10 a půl měřice vlastnil Jiří Rejniš. I když odečteme svobodný dům pernštejnského regenta, který asi nebyl v lánovém rejstříku zachycen, ubylo v městečku 7 gruntů. I když na úbytek gruntů mohly působit též nově zakládané železářské podniky, jde o pokles značný.
V domcích bez půdy bydleli stejně jako dříve řemeslníci (řezník, krejčí, kovář, zedník), ale též několik nádeníků zaměstnaných v hamrech nebo na vrchnostenských dvorech.
Nedvědické železárny
V první polovině 17. století vzniklo na středním toku Svratky několik železářských hamrů. K rozvoji železářství dal zřejmě popud majitel pernštejnského panství Kryštof Pavel z Lichtenštejna-Kastelkornu, který v roce 1642 koupil hamr v Borovci, pracující zde od roku 1572, a dal asi podnět ke vzniku dalších hamrů a huti. Podnětem jistě byl velmi dobrý odbyt železa pro potřeby armády.
Jeden z prvních vrchnostenských hamrů byl postaven v Nedvědici. Když 8. května 1642 potvrdil hrabě Nedvědici některá starší privilegia, zdůvodnil to skutečností, „že se jim od stavu hamerského nemálo louk k živnostem jejich náležejícím podtopuje a kazí“. Současně zavázal obyvatele městečka mimořádnou robotou – „v čas povodně v hamřích našich nově vyzdvižených bráněním nemálo pomoci činit“.
V následujících letech vzniklo na pernštejnském panství několik dalších hamrů, které zkujňovaly železo vyrobené v pernštejnské huti. Dosavadní literatura předpokládala, že tato huť byla postavena v Olešničce, kde je vysoká pec doložena v následujícím století. Nejstarší doubravnická matrika a některé archiválie pernštejnského panství však prokazují, že první vysoká pec na panství nestála v Olešničce, nýbrž v Nedvědici.
Dne 1. listopadu 1643, tedy již rok po vydání nahoře zmíněného privilegia Nedvědickým, uzavřel svatební smlouvu „tovaryš při vysoké peci hamru pernštejnského“ Adam Seipl a svědkem mu byl „mistr huťskej“ Jiřík Sýs. V matričním zápise z roku 1664 je uveden Matys Siler z nedvědické huti, zaměstnanci nedvědické huti jsou uváděni i v matričních záznamech z pozdějších let.
Znamená to, že v roce 1642 byla v Nedvědici postavena vysoká pec, o které se v pozdějších letech tvrdí, že byla největší vysokou pecí železářské oblasti na Českomoravské vysočině. Postavení vysoké pece vedlo vrchnost ke koupi boroveckého hamru a soustředění veškerého železářského podnikání na panství do vlastních rukou. Současně byla v Nedvědici zřízena kujnící výheň s hamerským kladivem, tedy hamr.
Do nově budovaných hamrů i huti přicházeli zkušení zaměstnanci z jiných panství. Bylo mezi nimi i mnoho Němců ze severomoravského Bludova či z železářské oblasti rýmařovské. V roce 1658 je v Nedvědici uváděn hamerský šafář Jan, v letech 1661-1669 šafář Hans Šolc (nebo Šulc). V téže době působili v Nedvědici hamerníci z rozvětvených rodů Lipmanů (či Liebmannů) a Sýsů.
Mistrem nedvědické huti byl v letech 1665-1666 Kristián Sýs, syn kosaře boroveckého hamru Ondřeje Sýse. Z Nedvědice odešel na Žďársko, kde byl v roce 1676 mistrem při vysoké peci v Ransku, v letech 1677-1683 je opět uváděn v Borovci. Dalším mistrem nedvědické železné huti byl Blažej Kran, uváděný v letech 1671 až 1675, po něm Jiřík Seipl, pocházející z Čech a doložený v letech 1676-1683, a v roce 1689 Václav Los, uváděný již v roce 1676 jako huťský tovaryš. Vedle zaměstnanců v huti jsou v Nedvědici uváděni i zaměstnanci hamru. Celkově převažovali mezi zaměstnanci nedvědického podniku Němci, v dalších hamrech (v Borovci a v Olešničce) bylo více Čechů. Nejvyšším úředníkem, který měl dozor nad železářskými podniky, byl hamerský písař – v roce 1663 jím byl Hans Jakub, v roce 1690 Hans Georg Honik, oba pravděpodobně německé národnosti.
Nedvědická vysoká pec ani hamr zřejmě nepřečkaly 17. století. Výroba zde zanikla pravděpodobně v roce 1692, v následujícím století byla přenesena do Olešničky. V roce 1758 prodala vrchnost nedvědický „hamerský mlýn“ Františku Pařízkovi. K usedlosti tehdy patřila pole u bořinovského dvora, pole a louka u mlýna, pole u Skorotic a louky Kovářka a Bečovačka u Černvíra. V roce 1774 koupil usedlost Jan Čuhel, v roce 1782 Mikuláš Černovský, v roce 1788 pak Václav Svoboda. V této době zmizel také název „hamerský mlýn“ a objevuje se mlýn na obilí. Tím byla usedlost asi již po převodu z vrchnosti na soukromého podnikatele. Název hamerský byl pouhým určením usedlosti, nikoliv vyjádřením jejího charakteru.
Hospodářství městečka
Nejstarší privilegia a zvláště zřízení nedvědické z roku 1538 nám představují Nedvědici jako kvetoucí městečko, které mělo slušné příjmy z obecních pozemků, z pokut a poplatků za vaření piva i od řemeslníků. Vyráběl-li slad někdo jiný než sladovník, musel zaplatit obci pokutu 1/2 kopy grošů. Kdo vystavil menší sud piva než o čtyřech vědrech, musel obci zaplatit 15 grošů českých. Zavinil-li hospodář zkažení piva, postihla ho stejná pokuta. Podobné tresty byly stanoveny mlynářům za špatné mletí, pekařům za malé chleby apod.
V roce 1629 dostala sice Nedvědice od Kryštofa Pavla hraběte z Lichtenštejna právo prodeje soli, úpadkem řemesel a várečnictví během třicetileté války však přišla o všechny ostatní příjmy. V roce 1648, na konci třicetileté války, tvořilo obecní příjmy 36 zl., 19 gr., 2 d. výdělku z prodeje soli a něco přes 3 zlaté z pronájmu světniček na radnici a obecních polí. Dne 31. března 1673 prodali purkmistr a rychtář jménem vší obce Janu Kunrátovi „skrovnej sklep an také rybníček, k rathouzu patřící, kterýž skoro větším dílem na mizeru a k spuštění přišel, ve dvoře rathouzském“. Prodej odůvodnili tím, že nemají „nižádných prostředků, skrze který by nějaké užitky k obci přicházeti měly, kromě sůl v handle“.
V druhé polovině 17. století bylo obnoveno nedvědické várečné právo, takže hlavní položkou obecních účtů byl opět příjem za pivo – každoročně kolem čtyřiceti zlatých. Zato se podstatně snížily výdělky z prodeje soli – na 2 až 3 zlaté. Jako hlavní položky vydání jsou uváděny opravy radnice, šatlavy, pastoušky a pazderny, opravy cest a lávek a pravidelné platy obecním služebníkům – písaři, rektorovi, poslovi a za natahování hodin. Menší položky náležely doubravnickému děkanovi za církevní slavnosti, na almužny, psací potřeby, pečetní vosk apod. V roce 1648 musela obec platit několik dní práce pro vrchnost – vožení dřeva na hrad a ovsa do Brna. Šlo zřejmě o mimořádné roboty, které měla městečka pernštejnského panství předepsána na opravu Švédy poškozeného hradu. Také z nové radnice, bývalého to panského domu, který vrchnost obci přenechala, se platila pravidelná roční dávka.
Na obyvatelstvo i obec dolehly také zvláštní kontribuce a dávky, vypsané ve válečných letech. Například v roce 1708 vykázal obecní účet 1 zlatý 30 krejcarů „na doplnění sbírky“, o dva roky později „na doplacení sbírky na obranu země 1707“ 31 1/2 kr. V roce 1809 v době průtahu francouzských vojsk Moravou bylo Nedvědici předepsáno 440 zl. 12 kr. zvláštní kontribuce. Ve srovnání s ostatními městečky pernštejnského panství to bylo nejméně. Doubravník platil přes 1223 zlatých, Štěpánov přes 542 zlatých. Z vrchnostenských pozemků na nedvědickém katastru mělo být odevzdáno 222 měřic pšenice, 220 ječmene, 359 ostatního obilí, 300 měřic slámy a 504 sena, z poddanských pozemků 541 měřic obilí, 17 ječmene, 547 slámy a 842 sena.
Řemesla a průmysl
Podle zřízení nedvědického byly již v roce 1538 v Nedvědici dva cechy – krejčovský a ševcovský. Později byl zřízen cech mlynářský a pekařský, cech tkalcovský a cech smíšený, v němž byli sdruženi stolaři, kováři, koláři a další řemesla. Vrchnostenskými úředníky byl zřízen cech zednický a kamenický. Některé cechy byly společné pro Doubravník a Nedvědici, některé dokonce střídaly sídla. Byl to především cech ševcovský. Nejpočetnější byl cech tkalcovský.
Všechny cechy měly pečetidla s cechovním znakem. Tkalcovský měl tři člunky, krejčovský nůžky, mlynářský a pekařský dva lvy držící mlýnské kolo a nad ním korunu, smíšený cech podkovu, kolo, klíče, krov a sekyru. Cechmistrem tkalcovského cechu byl ve dvacátých letech minulého století Josef Uher, po něm Antonín Němec, představenými krejčovskho cechu Jan Navrátil, Karel Kobza, Jan Veselý a Josef Nečesánek, cechmistry mlynářů a pekařů František Žák, Antonín Svoboda, Josef Štandl a František Lorenc, smíšená řemesla měla v čele řadu let Matyáše Vendolského, kterého v roce 1845 vystřídal Jan Moravec. Po zániku cechů v polovině minulého století se většina řemeslníků sdružila do společenstva smíšených živností.
Nejproslulejším řemeslem v Nedvědici bylo kamenictví. Podle urbáře z roku 1582 vynášela mramorová skála nad Nedvědicí vrchnosti ročně 40 zlatých. Z nedvědického mramoru byl přestavován hrad Pernštejn, doubravnický kostel a řada jiných staveb na Moravě. Ještě počátkem 20. století byla v Nedvědici protokolována pobočka brněnské kamenické firmy Adolfa Loose a v roce 1878 založené kamenictví Františka Uhlíře. Obecní kamenolom měla obec střídavě ve vlastní režii i v pronájmu.
Na tkalcovství a soukenictví, jehož dokladem byla valcha u Klečan, navázala tovární textilní výroba. Již v roce 1806 založil v domě č. 49 Josef Filipi továrnu na hedvábné látky. V roce 1884 byla v místech bývalého bíliska otevřena továrna na vlněné a ba- vlněné zboží továrníka Kafky z Brna, v níž bylo v roce 1890 zaměstnáno 60 domácích a 150 přespolních tkalců. Počátkem 20. století se továrna stala filiálkou brněnské firmy Otto Kuhna a spol., jedné z nejvýznamnějších brněnských textilek. Vedle ní byla v Nedvědici tkalcovna Antonína Navrátila.
V roce 1929 koupil nedvědickou textilku Moritz Hansel, v rámci arizace ji za války získal Adolf Drdla. V sousedství textilky vznikla v roce 1921 drobná firma, provádějící instalaci elektrického vedení a bleskosvodů, v roce 1928 přeměněná v továrnu „Radiomotor, Grünwald, Kutta a spol., specielní výroba elektromotorů“, vyrábějící elektromotory, dynama, brusky a provádějící pochromování.
PhDr. Ivan Štarha
Převzato ze sborníku 650 let Nedvědice vydaného obcí Nedvědice v roce 2000.